Dvě slova - vzpomínka medžugorského faráře fra Marinka Šakoty na setkání s významným mariologem o. Laurentinem

04.02.2018

Na podzim minulého roku zemřel René Laurentin, známý francouzský teolog, exegeta, historik. Ale mimořádné stopy po sobě zanechal v oblasti mariologie. Mnoho úsilí vložil do zkoumání mariánských zjevení v Lurdech, která se udála v 19. století. Když slyšel, že se Panna Maria zjevuje ve farnosti Medžugorje, celou svou duší se už na počátku oddal jejich zkoumání. S jakým jen zápalem a s jak velkým zájmem se tento znalec mariánských zjevení minulosti věnoval těmto zjevením současnosti. Na rozdíl od zkoumání mariánských zjevení vizionářce Bernardetě mohl teď být i sám přítomen, sám zblízka sledovat a dělat závěry. Bohatě využíval tuto možnost. Nikdo jiný se v takové míře zážitků vizionářů neúčastnil, popsal to všechno v několika knihách a v nich přinesl teologickou reflexi.

/ fra Marinko Šakota, Glasnik Mira č.10, rok 2017 /

Před několika roky byl v Medžugorji naposledy. Tehdy mu bylo 96 roků. Při té příležitosti jsem se s ním setkal a hovořil jsem s ním. V jeho doprovodu bylo několik osob, které mu pomáhaly, protože oslepl.

Na nějakou chvíli jsem s ním v přijímací místnosti zůstal sám. Jeho průvodci měli nějakou práci a museli odejít z domu. Řekli, že se brzy vrátí. Když odešli, cítil jsem se nejdříve trochu nepříjemně. Měl jsem pocit, že to není skutečnost, že bych se ocitl v přítomnosti takového váženého teologa Církve, který osobně tolik pracoval na tématu Medžugorje. Ten můj nepříjemný pocit otec Laurentin rychle zahnal, když se mne zeptal, kdo zůstal v místnosti? Odpověděl jsem, že jsme sami, my dva. Zopakoval otázku z počátku našeho setkání: Jakou službu v Medžugorji vykonávám? Potom co jsem mu odpověděl, otec Laurentin se vyptával na všechno co se v Medžugorji děje. Hovořili jsme italsky, čemuž jsem dobře rozuměl, ale nedokázal jsem se, zejména v té době, dostatečně vyjadřovat. Tak jsem to dělal krátkými větami. Fascinovalo mne, že stařec v tom věku projevoval takový zájem o Medžugorje. Zvláště mu záleželo na tom, aby stále slyšel, jak se mají vizionáři, kde jsou a co dělají.

Po několika jeho otázkách a mých krátkým odpovědích nastala pauza. Hlavou se mi honily myšlenky jakou zvláště důležitou otázku položit takovému významnému teologu Církve, který podstatnou část svého života věnoval Medžugorji, kterou podepřel svojí autoritou. Věděl jsem, že nemám mnoho času, že jeho průvodci brzy přijdou a potom nebudu moci využít darovanou ojedinělou příležitost.

Napadlo mne tehdy, abych se ho zeptal jaký je jeho osobní názor na Medžugorje. Přečetl jsem některé rozhovory s ním, ale nikde nevyjadřoval svůj osobní názor na zjevení Panny Marie v Medžugorji. Jeho názor byl, že je třeba s vážností přistupovat k sledování vizionářů a zkoumání jejich zážitků, jako i všeho, co se váže k tomuto fenomenu a že konečný posudek je třeba přenechat představitelům nauky Církve.

"Otče, máte mnoho zkušeností s Medžugorjem. Prozkoumával jste mariánská zjevení v této farnosti po dlouhý čas. Byl jste mnohokrát přítomen ve chvílích, kdy vizionáři tvrdili, že se jim zjevuje Panna Maria. Potom všem, s odstupem času, co si vy osobně myslíte o zjeveních Panny Marie v Medžugorji?" Teolog se nejprve na několik okamžiků zastavil, a potom velmi vroucně odpověděl: "Pravda to je! Pravda to je!"

Ta prostá slova, která ještě jednou zopakoval, vnesla mimořádné ticho do prostoru ve kterém jsme se ocitali. Necítil jsem už potřebu klást otázky ani žádat vysvětlení, proč si to otec René myslí a o které argumenty opírá tento svůj názor. Bylo to tak mocné, že jsem utichl.

Ani otec Laurentin dále nic neříkal. Pocítil jsem, že slova starce, který si přes svůj věk uchoval ve tváři svěžest a krásu, vycházela z hlubiny jeho srdce, z hlubokého přesvědčení. Nevyslovil je hlasitě, zcela tiše, ale s velikým žárem a pietou. A bylo zřejmé, že nemá potřebu říci nic více.

Dvě slova naplňovala přijímací místnost. Oba dva jsme mlčeli a mně se zdálo, že oba dva jsme naslouchali síle těch slov. Po nějaké chvíli jsem vložil ruku na rameno tohoto křehkého člověka, ale člověka dobrotivého, radostného a svěžího ducha, a řekl jsem dvě slova: "Děkuji vám!" Otec Laurentin obrátil ke mně tvář a dvakrát, třikrát kývl hlavou.

To je můj zážitek ze setkání s otcem Laurentinem. Bylo mi líto, že jsem s ním nestrávil více času a že jsem se neseznámil s více detaily z jeho zkoumání zjevení Panny Marie v medžugorské farnosti a o jeho zkušenostech. Ale teď vidím, že ta dvě slova úplně stačila. Všechno co dělal a psal o Medžugorji závisí na těch dvou slovech. S nimi Medžugorje stojí i padá.

Ze současné perspektivy, když uvažuji o otci Laurentinovi, začíná mi být jasné, že se jedná o příkladu pravého vztahu k fenomenu jakým je Medžugorje. Postupoval právě tak jak radí sv. Pavel v listu Tesalonským: "Plamen Ducha nezhášejte, prorockými dary nepohrdejte, všecko zkoumejte...(1 Tes 5, 19-21)

Dvě slova otce Laurentina vyjádřily duši jednoho teologa, který prošel dlouhou cestou a procesem prověřování, aby nakonec došel k přesvědčení, že se Panna Maria zjevuje. Na té cestě narazil na mnohé překážky, ale vždycky šel dále. Zájem o medžugorský fenomen byl silnější než všechno co se mu stavilo do cesty. Všechno co dělal, dělal s plným žárem a láskou, ale i s velkou ochotou k oběti. Když ho tehdejší komunistická moc vyháněla ze země a bránila mu v novém příjezdu do Medžugorje, neustoupil, ale hledal způsob, aby se mohl znovu vrátit. A podařilo se. Nic ho tedy nemohlo zastavit v hledání pravdy.

To je tak, když je člověk otevřen pro pravdu, když ji srdcem hledá a když mu nic není důležitější než ona. Potom je mu darováno i vnímání pravdy. A když takový člověk promluví, nepotřebuje mnoho slov, aby vysvětlil co nosí v srdci. Stačí dvě slova.