Svědectví české medžugorské poutnice

10.02.2018

Porod pro nebe

Na úvod musím napsat, že jsme v roce 1994 poprvé navštívili s manželem Medjugorje. Byli jsme nadšeni. Nebe se tam sklání k zemi a zahrnuje nás svými milostmi.

V roce 1995 jsme měli již tři děti. V tom roce, koncem jara, jsem opět otěhotněla a byla jsem z toho velmi překvapená. Velkou radost jsem neměla. Dítě jsem vnitřně nepřijala. 

Koncem prázdnin jsme opět odjeli do Medjugorje, bylo to 15. srpna, na svátek Panny Marie Nanebevzaté. Končila válka Srbů a Chorvatů. Vezla jsem s sebou celý pytel problémů, abych je tam Panně Marii s důvěrou odevzdala a věřila, že mi je pomůže vyřešit. V té době jsem již byla ve třetím měsíci těhotenství.

Po příjezdu se objevily zdravotní problémy spojené s těhotenstvím. Dostala jsem strach, Mostar byl rozbitý a těžko by se tam jelo. Zbývala mi jedině modlitba. Na pokoji, kde jsme bydleli, jsem se modlila, ale modlitbu jsem cítila od Boha nepřijatou, jako by se odrážela od stěn pokoje a vracela se zpět ke mně. Poprvé jsem pocítila strach o malé miminko a prosila Boha slovy, aby nalomenou třtinu nedolomil.

Druhý den ráno, přede mší svatou, jsem poodešla od ostatních, abych byla chvíli sama, když tu jsem uslyšela vnitřní hlas, který mi říkal: "Dal jsem ti toto dítě jako dar a ty jsi ho nepřijala." V té chvíli jsem se rozplakala. Všechny ty obavy, co řeknou rodiče a okolí, mi připadaly najednou nepodstatné a zbytečné. Prosila jsem Boha o odpuštění. Zažila jsem jak sílu odpuštění, tak i vnitřní uzdravení ze strachu a nejistoty. Cítila jsem, že je Bůh se mnou. Zmizely i zdravotní problémy. Byl to nádherný týden v Boží náruči. Domů jsem se vracela s příslibem Boží pomoci.

Ve 20. týdnu těhotenství, když jsem šla na celkový ultrazvuk, lékař zjistil na dítěti mnohačetné vady. Po dalším speciálním vyšetření v Brně, jsme se měli rozhodnout, co bude dál s dítětem. Podle lékařů, dítě s touto vadou ( tzv. Edwardsův syndrom) žije maximálně týden až jeden rok. Rozhodli jsme se, že potrat odmítneme a dítě si necháme. Odmítli jsme i odběr plodové vody, neboť hrozilo riziko potratu.

Celé těhotenství i miminko jsem odevzdala Panně Marii s tím, že je to její dítě a aby se o nás postarala. Panna Maria nezklamala. I při dětech jsem dostala čas na modlitbu tří růženců. Byla jsem veselá, protože jsem věděla, že dítě vše vnímá a nechtěla jsem, aby trpělo mými obavami.

Narodila se nám v termínu holčička Maruška. Porod probíhal v Brně . Po narození Marušky paní primářka sama nabídla manželovi, jestli by malou nechtěl pokřtít. Měla jsem jenom tuto tajnou prosbu k Panně Marii, abychom Marušku stihli pokřtít a aby to zařídila.

Velmi jsem trpěla , že jsem Marušku nedržela nikdy v náručí... Maruška žila týden a pak si ji Pán vzal k sobě. Bylo zrovna postní období a blížily se Velikonoce. Díky všem těmto událostem pro mě Velikonoce dostaly ten pravý význam. Uvěřila jsem ve Vzkříšení a celou radostnou zvěst. Kristus vstal z mrtvých a žije.

I moje Maruška žije u Boha a jednou se tam s ní setkáme. Díky Panně Marii, která nás celou tu dobu nesla a dál nese ve svém náručí ke Kristu.

P.S. Děkuji Duchu Svatému, že mě vedl při psaní těchto řádků.

maminka Jana